NĚCO MÁLO O ZŘÍCENINÁCH HRADŮ

Zříceniny středověkých hradů jsou pokládány za velmi specifický fenomén. Pro značnou část veřejnosti představují přímo synonymum památky jako takové. Zároveň jsou symbolem romantismu, který je od přelomu 18.a19. století ve větší či menší míře nejen latentně přítomen, ale přímo, i když s velmi různou intenzitou, vyhledáván a pěstován. Této skutečnosti vděčí zříceniny za neutuchající zájem veřejnosti i za to, že jsou jednou z nejatakovanějších a přitom nejzranitelnějších součástí kulturního dědictví. Sama podstata torzální architektury, nacházející se v procesu přirozeného rozpadu, vede k tomu, že se podoba památky mění směrem k jejímu postupnému zániku a v tomto dlouhodobém procesu každý nepoučený a neodborný zásah znamená fakticky i ve svých důsledcích nenahraditelné ztráty a zrychlení tohoto procesu...
Tvář zřícenin se tedy,jak dokazuje jejich dokumentace, mění a v některých případech velmi podstatným a jistě i nežádoucím způsobem. Přitom návštěvnicky nejpřítažlivější a nejzajímavější památka je v autentickém, nezkomoleném stavu. Každé, i nejsebeprofesionálněji provedené zabezpečení (o bohužel v minulosti i současnosti velmi častých neodborných, byť v rámci laických představ dobře míněných zásazích ani nemluvě) s sebou nutně přináší jak určitou ztrátu autenticity a vypovídací schopnosti, tak návštěvnické atraktivnosti. Zříceniny přitom představují důležitou a neopakovatelnou součást pro poznání minulosti.